„Nejdřív testují, kam až mohou.“ O prvních týdnech tanečních s Filipem Formanem

Minulý týden jsme v Čelákovicích odstartovali nový ročník Tanečních pro mládež. Pro někoho je první lekce prvním setkáním s waltzem a cha-chou, pro jiného možná hlavně večerem, na který ho poslali rodiče nebo vytáhli spolužáci.

Jak ale první lekce vypadá z druhé strany? Povídali jsme si s Filipem Formanem, lektorem čelákovických tanečních, o nervozitě, testování hranic, osobním prostoru i o okamžiku, kdy pozná, že už má skupinu na své straně.

Jaká byla letošní první lekce v Čelákovicích? Jaký jsi z ní měl pocit?

První lekce v Čelákovicích byly skvělé. Po čtvrt roce bez učení to pro mě bylo trochu náročné, ale myslím, že jsme si to společně všichni užili. Takže za mě určitě fajn.

Co pro tebe bylo nejnáročnější?

Celé to odmluvit. Dva kurzy za sebou. (smích)

Jak na tebe působí noví kurzisté, když přijdou úplně poprvé? Je na nich vidět nervozita?

Jsou nervózní. A také dost testují hranice, kam až mohou zajít.

Je to něco jako ve škole, když máte nového učitele. Také nejdříve testujete jeho limity.

Máš nějakou specifickou metodu, jak s tím pracovat?

Ani ne. Spíše individuálně. Každá skupina a každý člověk jsou trochu jiní.

V čem je první lekce jiná než všechny další?

Hlavně v tom, že oni neznají nás a my neznáme je. Musíme celý kurz nějak uvést, představit sebe a vysvětlit, co se vlastně bude dít.

Nemyslím si ale, že by samotná výuka probíhala pomaleji. Jen představení kurzu zabere část času, který bychom jinak měli na výuku. Jakmile se začne tančit, je to už v zásadě stejné.

A co se tedy na úplně první lekci učí?

Jako první učím anglický waltz. Potom s mládeží děláme country, protože ho máme jako takový tanec před přestávkou. Ve druhé polovině učím cha-chu, abychom tam měli také něco z latiny.

A když stíháme, přidáme ještě blues. V jednom letošním kurzu jsme ho stihli, ve druhém ne.

Dá se už na první lekci poznat, co jim půjde nejlépe a s čím budou bojovat?

To asi úplně ne. Na první lekci je na to příliš brzy.

Postupem času se dá spíše poznat, co je nejvíce baví. A to bývá často bachata.

Co je tedy na začátku nejtěžší? Samotný tanec, koordinace, nebo třeba to, že mají tančit s někým, koho téměř neznají?

Asi překonání ostychu.

Najednou před sebou mají někoho, s kým mají být poměrně blízko. Ten člověk jim zasahuje do osobního prostoru a na to nejsou úplně zvyklí. Myslím, že právě s tím na začátku bojují nejvíce.

Existuje během kurzu nějaký okamžik, kdy poznáš, že počáteční nervozita zmizela a skupina začala opravdu fungovat?

Nevím, jestli existuje konkrétní okamžik, kdy bych si řekl, že z nich právě spadla nervozita. Je tam ale jiný moment, který vnímám.

Většinou přichází někdy kolem třetí nebo čtvrté lekce, nejpozději na první prodloužené. Začnou sami napomínat ostatní, aby byli zticha, protože neslyší a chtějí se učit.

V tu chvíli už vím, že mám tak nějak vyhráno. Že mám větší polovinu na své straně. A potom už jedeme a nic nás nezastaví.

Jak velký je rozdíl mezi studenty na první lekci a třeba o měsíc později?

Jsou mnohem otevřenější. Už vědí, že je tam legrace, a více si to užívají.

Vědí, že jsem pro každou špatnost, ale zároveň že všechno musí mít nějaké mantinely. Ne vždy se do nich trefí, ale to si potom vysvětlíme a je to v pořádku.

Celkově jsou prostě mnohem uvolněnější.

Co podle tebe dnešní mladí lidé od tanečních vlastně očekávají?

Myslím si, že většina z nich neočekává vůbec nic.

Spoustu z nich přesvědčí rodiče nebo spolužáci. Jdou tam jednoduše proto, že se do tanečních chodí. Takže si nemyslím, že by měli nějaká velká očekávání.

A nakonec si myslím, že je taneční většinou předčí. Vlastně nemají příliš co předčít, když žádná očekávání nebyla. (smích) Ale nakonec jsou většinou nadšení.

Někteří se k nám vracejí, chodí se dívat a někteří absolvují taneční třeba i dva roky po sobě. A to je skvělé.

Změnily se podle tebe za dobu, co učíš, taneční?

Samotná výuka je stále dost podobná. Samozřejmě se ji snažíme vylepšovat, ale větší změny jsou asi ve všem okolo.

Snažíme se posouvat komunikaci, prodloužené i věnečky. Investujeme více do programu, kapel, výzdoby sálu nebo osvětlení. Chceme, aby bylo vidět, že to tam máme hezké a že se o celý kurz staráme.

Co tě osobně na učení tanečních pro mládež baví nejvíce?

Asi ta energie. Nebo spíše vzájemné předávání energie.

Mám rád, když je sál plný. Já do těch lidí investuji nějakou energii a ona se mi potom vrací.

To je skvělé. To mám rád.

Na co se s letošní čelákovickou skupinou těšíš nejvíce?

Chtěl jsem říct, až to skončí. (smích)

Ale ne. Těším se vlastně na všechny ty večery. Nedokážu vypíchnout jeden konkrétní, na který bych se těšil nejvíce. Těším se na všech třináct zbývajících večerů.

Nemáš tedy ani nějaký svůj oblíbený moment? Prodlouženou, věneček nebo něco podobného?

Úplně ne.

Já to nevnímám jako jednotlivé věci. Vnímám to jako celek. Baví mě, když ten celek dává smysl. A na ten se vlastně těším.

Nemám jednu vybranou věc, na kterou bych se těšil celý kurz.

Co bys řekl někomu, kdo právě absolvoval první lekci a odchází domů s pocitem: „Mně to vůbec nejde“?

Že je to úplně v pořádku.

Mně to také nešlo. A dnes ty kurzy vedu.

Takže ať nevěší hlavu. Všechno se dá naučit.

A poslední otázka. Co podle tebe mladí lidé během těch několika měsíců v tanečních získají – kromě toho, že se naučí tančit?

Kamarády a nové lásky.